Zastav se, dívej se

Je jaro - vše se probouzí, vše kvete, vše se rozvíjí, roste, dospívá, vše hraje jasnými barvami, slunce září a osvětluje celou tu nádheru. Mám rád jaro - začátek nového.

Stejně tak mám rád podzim, kdy se vše utápí v ranních mlhách, vše je ojíněné prvními mrazíky, padá listí, vše dozrává a připravuje se na zimu - chladné období - takřka smrt.

Ale velice krásnou smrt - když vše pokrývá bílý sníh, vše se třpytí ve slunečním svitu, když chumelí - ať už sebe víc. Je krásné pozorovat sněhové vločky jak jednou klidně dopadají na zem, jindy si s nimi donekonečna hraje rozverný vítr a vločky nemají klid, ani když dospějí na pevnou zem. Miluji sněhovou vánici - doma, za oknem, v teple.

A vůbec nejlepší je zastavit se, postát, rozhlédnout se kolem sebe - na tu krásu, která nás obklopuje, na lidi, které míjíme a oni míjí nás. Pozorovat, dívat se, porozumět. Pak je jedno jaké roční období má nad světem nadvládu. Stačí se dívat, hledět, pozorovat a doufat, že právě tento okamžik nikdy neskončí.

Poslíček

Nasedl na první ranní vlak. To, co vezl, bylo velice důležité a cenné. Ještě jednou zkontroloval jestli není zásilka poškozená. Nebyla. S úlevou se zamáčkl do sedadla. Vždyť teď už ho čekala jenom celkem poklidná cesta vlakem - ranním vlakem - vlakem bez lidí. Všichni asi ještě spali. Kromě něho. Spánek byl v současné chvíli luxus, který si nemohl dovolit. Musel se držet ve střehu, nemohl polevit, každá ztráta pozornosti by mohla znamenat fatální selhání - a to se v jeho případě oplácelo pouze smrtí. Aspoň věděl na čem je.

Zatímco takto přemítal, vlak neohroženě projížděl stále dál krajinou. Teď časně ráno byla obzvlášť nádherná, zahalená do mlhy a prozářená sluncem. Sem tam bylo ještě vidět pozůstatky ranního mrazu. Ojíněné listy, stromy a stébla trávy. Na tohle by se dokázal dívat do konce věčnosti. Zatímco za oknem probíhala ranní krajina, do vagónu právě vstoupila mladá a velice pohledná průvodčí. Snad jen ta uniforma jí příliš nepadla a spíš než platnost jeho jízdenky jí zajímalo něco jiného. Náš jediný ranní cestující zpozorněl...

Dívka s pavučinou

Přichází,
usedá,
úsměvem zářící.
Dívá se
rozhlíží,
mě ale nevidí.

Usedla naproti,
tváří v tvář
tváři mé,
nevidí,
přehlíží,
ta dívka zářící,
nevidí,
přehlíží,
naproti sedící.

Přehlížen dívaje se
na bytost milou,
ona je dívčinou
na krku s pavučinou.

Dívka s pavučinou,
do světa zářící,
všechny však přehlíží,
duši má kamennou.

Prokletá
tajemná
dívčina zářící,
podivné
zlověstné
pavouka znamení
nosí si na šíji
do vlákna chycená
dívčina zářící.

Čeká snad,
na koho,
na Boha,
na lásku,
na víru,
na dobro,
na svět,
či na život.

Čeká a dívá se,
dívčina zářící,
zbaví se pavouka
kletby
a znamení.

Počkám si,
uvidím,
políbím,
pohladím,
tu dívku zářící
milou a smějící.

Rytíř

Bezhlavý rytíř projíždí krajinou,
projíždí na koni neznaje cíle.
Bezhlavý rytíř projíždí dnem i tmou
a další uběhla chvíle.

Za léta projezdil
širé moře, širou zem,
on také zestárl
o jeden rok každým dnem.

Jednou už nejel dál,
krok svůj též zastavil,
bez koně, poutník jen,
padl tvaří na prašnou zem.

Prach seš a v prach
se obrátíš.

Vzpomínka

Pomalá chůze,
postava skrytá,
ulice noční
stínů je plná,
a každá z lamp,
jak svítí ve tmě,
ozařuje kousek světa,
jako znamení naděje,
a pak zhasne.

Co zbyde, jenom tma,
konec všemu.
Zbyde něco kromě tmy?
Snad vzpomínka
postavy skryté,
a ta jde dálavou,
svou chůzí pomalou.

Týden katův

Pondělí - to kat
svou sekyru zdvíhá,
úterý - se sekyrou
svou se napřáhá,
středa - to sekyře
mocný úděl dá.

Čtvrtek - to je ta chvíle,
kdy ti hlavu stíná,
pátek - kat svou
sekyru pokládá.

Od soboty hlava tvá
na prknech šibenice zetlívá,
v neděli - mrtvé tělo tvé
na zemi dopadá.

Půlnocí pak vše staré končí
a nové na svět přichází -
- roste a dospívá,
rázem pak vše
na novo začíná.

Pomocník

Bez jména, bez tváře,
hrobníka pomocník,
neznám a neviděn,
někomu ukončí den.

Lidí postrach,
hrobníka společník,
nocí dny bloudí,
hrobník hrob hloubí
pro další oběť svou
společnou ...

Kosa klesla,
postava padla
do hrobu nového
pěkného, rovného.

Postava hrobníkem,
smrtka pomocníkem.